Od Hauensteinu k Dahnovi: Zapomenutí vojáci a místo jejich posledního odpočinku

Od Hauensteinu k Dahnovi: Zapomenutí vojáci a místo jejich posledního odpočinku

V Hauensteinu kvete vzpomínka na zapomenutý vojenský hřbitov, který byl pod Needingem vybudován na konci druhé světové války, přesněji na podzim roku 1944. Místo, kde dnes Landhotel Neding stojí, bylo klíčové pro mnoho zraněných vojáků, kteří byli do nemocnice přijati v posledních měsících války. Jak Rýn Falc Hřbitov se údajně stále více zaplňoval, jak zesílily boje na Bitscherově frontě. Dnes už ale tato stránka není k nalezení.

Poslední měsíce války byly poznamenány velkými útrapami – zahynulo mnoho tisíc vojáků i civilistů. Hroby na bývalém hřbitově byly obehnány jednoduchými dřevěnými kříži a ocelovými přilbami a nad místem posledního odpočinku asi 50 německých a jednoho neznámého italského vojáka se tyčil velký dubový kříž. Samotná nemocnice, kde byli zraněni vojáci ošetřováni, se v roce 1945 stala obětí bombového útoku.

Prostředí a znovupohřeb

Po válce plánoval Státní spolek pro péči o válečné hroby hřbitov v Hauensteinu rozšířit. Nápad ale odmítla místní rada. Místo toho bylo rozhodnuto vybudovat v Dahnu velký vojenský hřbitov, kde byli znovu pohřbeni vojáci pohřbení v Hauensteinu. Zajímavé je, že dva hroby zůstaly neobjevené až do roku 1952 – teprve pak konečně našly své nové místo odpočinku.

Každý rok přicházejí návštěvy potomků, kteří si Dahna připomínají a navštěvují hroby padlých vojáků. Ale v samotném Hauensteinu již není z bývalého hřbitova nic vidět; Pokrok vymazal všechny stopy minulých časů.

Vzpomínat a připomínat

Potřeba truchlit a vzpomínat na ztracené duše však zůstává. Německá komise pro válečné hroby se aktivně angažuje v uctívání padlých v obou světových válkách a obětí tyranie. Děje se tak mimo jiné sběrem dat, přičemž během několika příštích let bude do databáze přidáno přibližně 500 000 jmen. Lidová liga zdůrazňuje, že mrtví lidé, kteří byli zapojeni do války a byli vinni vinnou, mají také nárok na hrob, aby se podpořil mír a usmíření.

Kultura vzpomínání v Německu je tedy více než gesto – je to jasná výzva k zamyšlení nad válečnými hrůzami a ke společnému budoucímu soužití v míru. Takže každá smrt, každá ztracená existence se stává připomínkou, že je třeba pokračovat v práci na porozumění a usmíření.