Weimerova kulturní politika: umělá inteligence nebo cenzura?

Weimerova kulturní politika: umělá inteligence nebo cenzura?

Wolfram Weimer, více než sto dní státní ministr kultury, vyvolává na kulturní scéně živé diskuse. U příležitosti svého vystoupení na knižním veletrhu ve Frankfurtu mluvil o umělé inteligenci (AI) a jejím dopadu na literaturu. Také se usmál svou AI verzí „Weimatar“ – zjevně méně kontroverzní postavou než samotný ministr, jak uvádí Backstage Classical.

Počáteční naděje na depolitizaci kulturní politiky však Weimerův ideologický vliv rychle utlumil. Z jeho výroků vyčnívají bolestně zklamaná očekávání, jako je rovnice mezi AfD a levicí nebo zákaz genderu ve federálních úřadech a kulturních institucích. Kritici ho obviňují z populistické rétoriky, on sám označil například veřejnoprávní vysílání za „levé křídlo“.

Kulturní rozhodnutí pod tlakem

Weimer, uznávaný novinář a zakladatel časopisu Cicero, se věnuje válce politické kultury. Je popisován jako tvůrce „pohodového koutku pro pravici“ v kulturním křídle kancléřství. Zdá se, že pod jeho záštitou je kultura vnímána jako politické bojiště a méně jako prostor pro tvůrčí rozvoj.

Aby pomohl německému filmovému průmyslu, vyjednal finanční pomoc a zvažuje povzbudit poskytovatele streamování, jako jsou Netflix a Amazon Prime, aby v Německu investovali větší částky. Zároveň pracuje na diferencovaném pojetí pamětních míst a je rozhodně proti antisemitismu, i když je často považován za neochotného vést dialog.

Umělá inteligence jako téma budoucnosti

Téma umělé inteligence zůstává horkým tématem: Německá kulturní rada zveřejnila poziční dokument, který se zabývá výzvami a příležitostmi této technologie v odvětví umění a kultury. Kulturní rada zdůrazňuje, že umělá inteligence je dynamická technologie, jejíž regulaci lze smysluplně navrhnout pouze jako úkol pro společnost jako celek. Je třeba poznamenat, že posílení lidského autorství by mělo být středem zájmu, protože mnoho umělců používá AI jako nástroj ve své tvůrčí práci.

Kulturní rada také vidí potřebu integrovat umělou inteligenci do vzdělávání a výuky na univerzitách, aby byly budoucí generace připraveny na kreativní využívání technologií. Zásadní význam mají otázky, jako je ochrana údajů, autorská práva a dostupnost umění a kultury. Výzva Kulturní rady, aby veřejný sektor podporoval digitalizaci v nekomerčních paměťových institucích, ukazuje vůli využívat umělou inteligenci jako hnací sílu příležitostí pro kulturní dědictví, neboť SWR dodává.

Detailním konceptem a jasnými pozicemi chce Weimer určovat směr kulturní politiky a propojit tak digitální zázemí a společenské potřeby. Nedostatek kvalifikovaných pracovníků a různé kultury se prolínají, ale ne každý táhne za jeden provaz. Jak se kulturní scéna nakonec vyvine, to se teprve uvidí – ostatně umění je známé tím, že se v době krize vydává nečekanými cestami.

Nezbývá než doufat, že v kulturně-politickém zmatku bude hlas kreativců slyšet hlasitěji. Otázkou zůstává: Může nás AI jako „Weimatar“ snad lépe vést touto diskusí?

Výzvy jsou velké a Weimerův styl zůstává kontroverzní. Jedna věc je však jasná: v kulturní debatě je stále třeba udělat hodně, abychom zachovali tvůrčí svobodu a zároveň zachovali společenské hodnoty – aspekty, které jsou zvláště důležité v dobách Kulturrat a digitalizace.